Soudy k němu někdy přistupují s předsudky
Profesionální hraní počítačových her, dnes již obvykle označované za profi gaming nebo e-sport, zažívá v posledních letech raketový vzestup. Částečně trend těží i z pandemie, která zásadně pomohla dostat e-sportové turnaje do mainstreamového povědomí. Přestože starší generace mohou nad hraním her stále kroutit hlavou, mnoho lidí zjišťuje, že e-sport už dnes dospěl do takové fáze, kdy může představovat stabilní kariéru na plný úvazek. Objevuje se proto čím dál více profesionálních hráčů, kteří spolu soupeří napříč hrami všech žánrů.
Text: Jaroslav Menčík, Mavericks
Foto: Shutterstock.com, Mavericks
Profesionalizace e-sportu dává vznikat také novým specializacím v rámci souvisejících oblastí, například v sázkařství nebo i v rámci práva. Název „e-sport“ přitom skutečně není nadsázkou, protože kromě rozvoje fyzických i psychických dovedností se najde paralela právě i v postupně vznikajícím „e-sportovním právu“ a již zavedeném sportovním právu. Jak se tedy rozvoj e-sportu v posledních několika letech projevuje v právu, co je vlastně součástí herního práva a co jsou nejčastější výzvy, se kterými se naši právníci v rámci profi gamingu setkávají?
OSVČ, nebo zaměstnanecký poměr?
Stejně jako u sportovního práva, i herní či e-sportové právo představuje jakousi neoficiální množinu různých právních předpisů, které se nějakým způsobem vztahuji k samotnému „sportování“. Mezi hlavní složky herního práva patří bezesporu občanské a pracovní právo, které upravují způsob, jakým vlastně profi hráči organizují své živobytí, nebo povinnosti hráčů vůči svým týmům a vice versa. V případě protiprávního jednání lze v souvislosti s e-sportem narazit dokonce i na trestněprávní problematiku.
Prvním právním problémem, na který profi hráči naráží, je jakou formou právně nastavit své živobytí a hráčské smlouvy s týmy. Hráčům se de facto nabízí základní výběr mezi živností, závislou činností na pracovní smlouvu, nebo dohodou o pracovní činnosti či provedení práce.
Zatímco hráči vykonávající své povolání v rámci samostatné výdělečné činnosti (OSVČ) mají obecně větší smluvní svobodu a mohou se s e-sportovými týmy domluvit na podmínkách spolupráce téměř neomezeně, hráči v rámci zaměstnaneckého poměru mají sice pevněji stanovené mantinely, avšak jsou zase více chráněni ustanoveními zákoníku práce. Pojďme se tedy podívat na konkrétní pro a proti každé z těchto forem.
Vyšší míra smluvní volnosti
Profesionální hraní jako OSVČ se vyznačuje především vyšší mírou smluvní volnosti. Hráč může s protistranami, jako jsou například e-sportové týmy, uzavírat smlouvy, které záleží zejména na jejich vzájemné dohodě. Na rozdíl od smluv podle zákoníku práce mohou tyto smlouvy obsahovat možnost smluvních pokut za porušení povinností některou ze stran. To znamená, že pokud hráč poruší smlouvu třeba dopingem, tým po něm může vymáhat pokutu. Stejně tak mohou strany výrazně flexibilněji sjednávat odměnu, protože se neuplatňuje třeba zákonné ustanovení o minimální mzdě. Podobně záleží pouze na dohodě stran, jak upraví možnost ukončení spolupráce nebo přestupu do jiného týmu.
Nevýhodou pro hráče však může být fakt, že v tomto scénáři nese všechny povinnosti týkající se plnění zákonných povinností jako je zřízení živnosti, placení daní z příjmu nebo odvodů sociálního a zdravotního pojištění právě samotný hráč. Ve zkratce, OSVČ dává hráči větší flexibilitu, s tou ale na sebe bere také větší zodpovědnost.
Striktní limity nastavené zákoníkem práce
Pracovněprávní vztah uzavřený prostřednictvím pracovní smlouvy, případně dohody (o pracovní činnosti nebo provedení práce) je klasické zaměstnání, kdy je hráč v postavení zaměstnance a tým v pozici zaměstnavatele. Tento vztah má poměrně striktní limity nastavené zákoníkem práce, které je potřeba dodržovat.
Obecně tyto limity poskytují větší ochranu hráči a kladou větší nároky na tým. Ten musí hráči například zajistit vhodné pracovní podmínky, dodržovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo odpovídá hráči za způsobenou škodu (například pracovní úraz). Zákoník práce také neumožňuje týmu sjednat si s hráčem smluvní pokuty za porušení povinností, jelikož sjednání smluvních pokut se zaměstnancem je pro tyto případy zákonem výslovně zakázané. Při určení mzdy se musí zohlednit ustanovení o minimální mzdě a tým je povinen odvádět za hráče daň z příjmu a odvody na sociální a zdravotní pojištění.
Limitující mohou být i způsoby ukončení spolupráce, na které je také nezbytné aplikovat ustanovení zákoníku práce. Ty omezují zejména zaměstnavatele, v tomto případě tým, který tak například může pracovní smlouvu s hráčem vypovědět jen ze zákonem stanovených důvodů, přičemž musí dodržet zákonem stanovenou minimální výpovědní dobu, což může ve svém důsledku omezit i možnosti přestupů hráčů do jiných týmů. Pro dlouhodobou spolupráci je pak vhodnější pracovní smlouva, zatímco DPČ či DPP se hodí spíše na časově omezené či jednorázové spolupráce (např. na jeden turnaj).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že není možné jednoznačně určit, která z těchto forem spolupráce je ta nejlepší. Pro různé hráče v různých herních žánrech a situacích mohou být vhodné různé formy. Samozřejmě záleží také na osobní preferenci a na tom, co všechno chtějí strany mezi sebou upravit.
Co se v hráčských smlouvách nejčastěji řeší?
Stejně jako u každé práce, stěžejním bodem hráčských smluv bývá nastavení odměny. Specifikem v případě e-sportu bývá, podobně jako u sportovního práva, že součástí odměn zpravidla je flexibilní složka, jako jsou bonusy za určité umístění nebo výhru. V případě OSVČ také bývá obvyklé již zmiňované sjednání smluvních pokut za porušení povinností, které mohou často být poměrně rozsáhlé – mohou se týkat fyzické přípravy a dodržování dobré životosprávy, zachovávání týmových pravidel (jako je účast na trénincích) a sportovní etiky (třeba zákaz podvádění či dopingu), marketingových povinností i záležitostí jako je nošení týmového oblečení. Hráči si tak musí být dobře vědomi svých povinností, jakož i následku za jejich porušení, pokud smluvní pokutu ve smlouvě přijímají.
Dalším důležitým bodem bývá zákaz konkurence, který může mít různé podoby. Nejčastějším příkladem bude zákaz hrát za konkurenční tým ve stejné hře na jiných turnajích nebo jiným způsobem konkurovat týmu. To mohou řešit také ustanovení umožňující hostování, tedy „půjčení“ hráče jinému týmu. S tím souvisí i detailně upravené podmínky odchodu hráče z týmu nebo přestupu do jiného týmu, případně obsahové náležitosti přestupové smlouvy.
Obvyklé je, že hráč má i rozsáhlou povinnost mlčenlivosti o informacích, které se dozvěděl během svého působení v týmu, která může ve sjednaném rozsahu platit i po jeho odchodu z týmu. Součástí marketingových povinností hráče pak také bývá i licenční ujednání, které týmu dovoluje využívat například podobiznu hráče ve svých materiálech.
Když týmy chtějí prodat hráče
Podobně jako je tomu v jiných sportech, i u profesionálních e-sportových hráčů jsou zcela běžné přestupy z jednoho týmu do druhého. Podmínky přestupů hráčů upravuje tzv. přestupová smlouva, kterou mezi sebou sjednávají týmy.
Stěžejním bodem takové smlouvy je zejména přestupová částka, tedy kolik dostane stávající hráčův tým za to, že hráči umožní přestup do jiného týmu, jakož i způsob její úhrady. Nutno však podotknout, že částky, které jsou považovány za rekordní na československé e-sportové scéně, jsou v porovnání se zahraničím, kde se přestupy mohou pohybovat i v milionech dolarů, stále poměrně nízké.
Zároveň se v přestupové smlouvě často vypořádávají stávající závazky týmu vůči hráči, které je třeba vyřešit s novým týmem. Ve smlouvách se obvykle vyskytuje také domluva ohledně veřejného oznámení přestupu tak, aby všichni zúčastnění v komunikaci postupovali sjednoceně.
Když se nejde domluvit…
Jak tomu bývá v každém odvětví lidské činnosti, i v e-sportu může dojít k nedorozuměním a sporům, které musí vyřešit až soud. Zpravidla se jedná o spory mezi hráči a jejich týmy o porušení smlouvy, které se týkají například podmínek odchodu nebo přestupu k jinému týmu. Problémem často bývá také využívání zakázaných programů a podvádění (tzv. cheatingu), za které týmy v turnajích tvrdě zaplatí.
S nabývající popularitou e-sportů roste také zájem o sázení na výsledky e-sportových turnajů. Začínají se tak logicky objevovat případy podvádění při hraní za účelem ovlivnění výsledků. Stejně jako v „real-life” sportu, i v tom virtuálním se při sázení točí nemalé částky a existuje tak pro hráče velká incentiva výsledky ovlivnit a vydělat na tom. Týmům přitom opět mohou v takových případech vzniknout velké škody, proto na podvádění a ovlivňování výsledků dávají velký pozor a věnují jim značný prostor v hráčských smlouvách.
Za poznámku stojí také přístup českých soudů, resp. některých soudců ke sporům týkajících se e-sportu. V praxi někdy narážíme na nedostatečnou informovanost soudu o možnostech profesionálního výkonu činnosti hráče za peníze. Někteří soudci mají bohužel zkreslené představy o hraní počítačových her a je pro ně velmi obtížné si představit, že si lze hraním her na počítači vydělat na živobytí.
Nicméně doufáme, že (nejen) s mladšími generacemi soudců se začne měnit i postoj soudů, který tak bude reflektovat rychle rostoucí profesionalitu a význam e-sportu. Do té doby se my právníci musíme v některých případech obrnit značnou dávkou trpělivosti.
Nejlepší je problémům předcházet
I když se to na první pohled nemusí zdát, i v e-sportu existují nástrahy, kterým je lepší se vyhnout. Je proto důležité nepodcenit právní aspekt věci a dát si záležet na adekvátním nastavení smluvního vztahu.
Hráči si v první řadě musí vyhodnotit, jaká forma činnosti je pro ně nejvhodnější, jestli upřednostní flexibilitu a vyšší riziko oproti větší svázanosti a ochraně. Týmy si musí dopředu dobře rozmyslet a detailně nadefinovat požadavky, které na hráče mají. Ti by si na druhou stranu měli být plně vědomi svých povinností, aby se vyhnuli problémům. Oběma stranám pak prospěje mít správně a transparentně nastavený proces odchodu nebo přestupu hráče, protože právě v této oblasti existuje vysoké riziko sporů.
Vzhledem ke specifičnosti a rozvíjejícímu se odvětví, kterým e-sport v našich končinách stále bezpochyby je, pak na závěr nezbývá nic jiného než doporučit vyhledat zkušené právníky, kteří již s e-sportovým právem mají zkušenosti, znají potenciální nástrahy a komplikace a budou tak schopni správně nastavit všechny právní aspekty s e-sportem spojené. To nepochybně ušetří mnoho starostí týmům i hráčům samotným a dá jim to více prostoru věnovat se tomu důležitému – hraní.
***
Jaroslav Menčík je partnerem advokátní kanceláře Mavericks. Miluje moderní technologie a má slabost pro svět počítačových her & e-sportu.