Přístup českých firem k cirkulární ekonomice je stále spíše vlažný. Využitím recyklátu ve výrobě a zefektivněním nakládání s výrobními materiály přitom mohou firmy kromě snížení své uhlíkové stopy také výrazně ušetřit. K přechodu na oběhové hospodářství jim však často chybí přesná data,
Cirkulární hospodářství je jeden z klíčových nástrojů pro dosažení udržitelného rozvoje a boje proti klimatické změně. České firmy si však k němu hledají cestu pomaleji než podniky v okolních zemích. „Žijeme ve veskrze lineární ekonomice a situace se nelepší, spíše naopak. To však znamená, že před námi leží spousta příležitostí,“ říká Cyril Klepek, CEO společnosti Cyrkl. Podle něj je nezbytné zcela změnit tuzemský odpadový trh. Většina firem totiž s odpadem stále nakládá velmi neekonomicky. „Firmy si musí nejprve uvědomit, že odpad má hodnotu a recyklát může mnohdy být ekonomicky výhodnější. V Německu platí, že kdo si dnes nezajistí kvalitní recyklát, bude se za pár let divit,“ upozorňuje Klepek.
Právě druhotné využití odpadu je jedním ze základních prvků cirkulární ekonomiky. Kromě benefitu v podobě snížení uhlíkové stopy se jedná také o cestu, která může vést k výrazným úsporám. Zkušenosti s tím má Lukáš Kalvoda z Moravskoslezského inovačního centra. „Firmy se bojí vstoupit do nových vod. My jim musíme ukázat potenciál, který cirkulární ekonomika skýtá. Myslím si, že firmy doposud neměly důvod přecházet. Dříve bylo vše relativně levné a elektřinu, vodu nebo odpady nepotřeboval nikdo řešit. Až nyní, kdy vše začíná zdražovat, firmy přichází na to, že nemohou ovlivnit, co se děje venku, ale rády by ovlivnily, co se děje uvnitř firmy,“ říká Kalvoda.
Jednou z možností nakládání s odpadem je navázání partnerství s dalšími firmami, které jej dokáží využít v rámci vlastní výroby podobně, jako to dělá nezisková společnost ELTMA, která se v Česku stará o zpětný odběr pneumatik. „Ojeté pneumatiky není možné recyklovat a vyrobit z nich nové. Dají se ale využít v jiných aplikacích, jako je výroba průmyslových pásů či protihlukových bariér,“ vysvětluje Radim Filák, jednatel společnosti ELTMA.
Vedle šetrnosti nakládání s odpady se mohou firmy zaměřit také na další prvky cirkulární ekonomiky, například opravitelnost výrobků, nebo opětovné použití některých jejich částí. Tomu se věnuje společnost T-mobile, která v posledních letech přešla od prodeje koncových zařízení k jejich pronájmu. „Dnes máme nad osudem zařízení úplnou kontrolu. Pokud jej zákazník přestane používat, zase si ho od něj vezmeme zpět. Následně projde repasováním a hned jde k dalším zákazníkům. V některých kvartálech dosahujeme téměř stoprocentní repasace. Na konci životního cyklu pak jde zařízení k recyklaci,“ popisuje Jan Fišer ze společnosti T-mobile. Právě kvůli možnosti plně recyklovat materiály obsažené v zařízení je podle něj zásadní vyvíjet tlak na výrobce, aby byly produkty rozložitelné na jednotlivé komponenty.
Klíčem k integraci principů cirkulární ekonomiky do fungování firmy je důkladná analýza toho, jak firma funguje, kolik odpadu produkuje, kde odpad končí a jakým způsobem by mohl být dále využit. „Sběr dat má ten benefit, že se na ně firmy mohou podívat a říct si, které oblasti redukovat, jak je redukovat a nastavit si podle toho dlouhodobou strategii,“ vysvětluje Lukáš Kalvoda. Hlavním úskalím, na němž tyto plány v mnoha případech ztroskotají, je nedostatečné množství a kvalita nasbíraných dat. „Mnohdy narážíme na to, že malé a střední firmy, se kterými pracujeme, ta data nemají. Je třeba nejen vědět, která data sbírat, ale také jak je vyhodnocovat a dále s nimi pracovat,“ dodává. S jeho závěry souhlasí Radim Filák. „Největší problém pro firmy jsou evidence a přehled toku materiálů. Jak v případě zdrojů, tak i následně u odpadů,“ konstatuje.
Legislativa jako odrazový můstek
Přechod směrem k cirkulární ekonomice je v mnoha odvětvích běh na dlouhou trať. Mnohdy totiž vyžaduje změnu přístupu celé firmy. Inovacím často brání interní předpisy a očekávání managementu. Urychlení tohoto procesu si dávají za cíl nařízení a směrnice Evropské komise v čele se směrnicí o nefinančním reportingu (CSRD), na jejichž implementaci do českého právního řádu dlouhodobě pracuje Ministerstvo životního prostředí. „Není to jen o povinnostech, ale o změně přístupu. Povinnosti by měly směřovat k tomu, že se na danou problematiku začnou firmy dívat komplexněji,“ vysvětluje Gabriela Bulková, vedoucí oddělení metodiky a technologie Ministerstva životního prostředí.
Kromě implementace evropských nařízení a směrnic do českého právního řádu se resort dlouhodobě věnuje přípravě strategických dokumentů, jako je Akční plán Cirkulární Česko 2040 či aktualizace Plánu odpadového hospodářství, které určí směřování České republiky v oblasti cirkularity a nakládání s odpady v příštích letech.
Strašák jménem Scope 3
Evropská směrnice o nefinančním reportingu (CSRD), která podnikům mimo jiné ukládá povinnost sledovat a reportovat data o své uhlíkové stopě, se v první fázi dotkne pouze velkých firem. Do budoucna se však počítá s postupným rozšíření povinnosti reportingu i na malé a střední podniky. Největší vrásky na čele firmám přidělává zejména monitoring emisí v kategorii Scope 3. Zatímco do Scope 1 a Scope 2 spadají emise vznikající přímo činností firmy a snadno zjistitelné nepřímé emise související s nákupem energií, Scope 3 tvoří emise vznikající při výrobě používaných materiálů a služeb.
Podle Jakuba Víta z EY Česká republika by firmy s měřením emisí neměly otálet. „Já bych se upřímně nebál začít. Kdyby to udělali všichni, každému stačí jen Scope 1 a Scope 2,“ podotýká. „Z části si tuto evidenci firmy vedou už dnes. Každý má přehled o zahraničních cestách, o dopravě nebo o odpadech. Složitější to bude s nákupem zboží a služeb, se soupisy majetku, s franšízami nebo investicemi. Je proto lépe začít dřív než později, protože bez Scope 3 se stejně nikam nepohnete. Navíc když jste v implementační fázi, paradoxně objevíte věci, na které by vás ani nenapadlo se ptát, nebo které roky ležely schované v šuplíku. Tohle bude pro Scope 3 největší přínos. Zjistíte, že věci můžete dělat jinak a můžete je dělat lépe,“ dodává Vít.
Kamenem úrazu i v případě mnohých větších firem, které nefinanční reporting čeká už od roku 2024, je nedostatečná připravenost a ochota sbírat potřebná data. „Zapomeňte na to, že jsme v Evropě lídři. Například v oblasti výroby čipů mají všichni stěžejní výrobci působící v asijských zemích už tři roky dopočítané emise podle Scope 3. Všechno to jsou vysoce kvalitní a verifikované záznamy. Sektorově a segmentově zcela určitě platí, že už v Evropě některým věcem v oblasti udržitelnosti nevelíme,“ upozorňuje Jakub Vít.